Vypracování prvního úkolu
Seděla a pozorovala za oknem kapky deště, které líně padaly na zem. Byla zachumlaná do deky, v ruce držela ještě svůj oblíbený šálek s čajem, ze kterého se vydatně kouřilo. Cítila skořici a lehce se usmála. Občas ze sklepa uslyšela dívčí hlas, po kterém se ještě více usmála. Věděla, že je najednou mnohem mocnější, než dříve.
Usrkla ze svého šálku a ještě víc se schoulila. Čekala, až se ještě trochu více setmí, až přijde ta správná doba, kdy provede ten zákeřný čin. Zavřela oči a v hlavě ji ještě přebíhal příběh, který si sama vytvořila. Usmívala se, přesně takhle si to představovala a doufala, že se tak stane.
Venku se mezitím rozpršelo ještě více, pouliční lampy začaly matně svítit. Dívka se pomalu zvedla, odložila už vychladlý šálek a pomalu přešla až ke zdi, k masivnímu zrcadlu. Podívala se na své vyhublé tváře, na zkostnatělé ruce i nohy. Pár pramenů jejich rudých vlasů ji padalo do obličeje, odrhnula je na stranu. V očích měla podivný prázdný výraz.
S úsměvem se vydala po schodech dolů do sklepa.
„Prosím, nech mě odejít,“ zněl slabý hlas.
„Neboj, za chvíli už budeš... Volná,“ zlověstně odpověděla dívka s rudými vlasy.
„Co tu vůbec dělám? Proč to děláš?“
„Kdyby ses mi nepostavila do cesty, nic se nemuselo stát. Ale teď už tě nemůžu jen tak pustit!“
„Říkala jsi, že budu už volná,“ dívčí hlas se zachvěl, „copak jsi nemluvila pravdu?“
„Pravdu? Ale ano, ale volná způsobem, který se možná tobě zamlouvat nebude,“ pomalu sestoupila až dolů a hleděla na svázanou dívku, která měla až podivně suché oči. Pohrdavě otočila hlavu a postavila svíčku na stolek.
„Pusť mě!“
„Ne!“
„Zaplatím ti, jen mě pusť, prosím!“
„Nemůžu. Musíš zmizet z tohoto světa,“ odpověděla a jemně přejela prstem přes svíčku. Nehtem zanechala vryp v již roztátém vosku.
„Co chceš udělat?“ zděsila se dívka na zemi a vytřeštila oči.
„Nechám tě odejít z tohoto světa, stojíš mi v cestě. Dokud tu budeš, tak mě nikdy nebude milovat. Nechápu, proč ses tu musela objevit zrovna ty! Proč si mi sem musela vlízt! Nesnáším tě za to!“ s křikem převrhla svíčku na zem a vyběhla po schodech nahoru. Oheň ze svíčky se mezitím pomalu začal rozšiřovat po sklepě, který byl zaneřáděn nepořádkem. Dívka na zemi se smutně podívala do ruky, ve které měla schovanou fotografii s usmívajícím se hochem. Byli spolu tak šťastní. Teď ho bude muset navždy opustit. Zavřela oči a nechala se pohltit plameny...
„Haha, konečně! Konečně jsi pryč! Už mi nestojíš v cestě, teď už bude jen můj! Chápeš to? Jen můj?!“ dívka křičela radostí, pobíhala po obýváku když tu viděla ohnivou kouli, která se přířítila až k ní. Lekla se, ale po chvíli ta koule roztáhla svá křídla, ukázala své smutné oči, ze kterých padly dvě slzy a odletěla pryč. Dívka se lekla, věděla, že to byl fénix, vždyť taky byla čarodějkou. Ihned běžela dolů, kde už dohoříval oheň. Nenašla tam vůbec nic, krom popela a pár žhavých uhlíků...
Wilburgh Whale
„No tak, vstávej,“ ozval se hlas z vedlejší místnosti a dívka v posteli se jen neochotně pohnula. Dnes se jí do školy opravdu nechtělo. Nejraději by se vrátila ke svým snovým dobrodružstvím, kde létala s ptáky, objevovala vesmír a hvězdy a proháněla se na koni po boku krásného prince z pohádky.
„No tak, Andreo!“ ozvalo se znovu, tentokrát poněkud výhružnějším tónem. Dívka cosi rozespale zamumlala a vysoukala se z vyhřáté postele. Na sobě měla chlupaté ponožky, teplé pyžamo s medvídky a velmi rozcuchané vlasy barvy ohně. Přešourala se ke dveřím a nakoukla do kuchyně, kde už na stole byly připravené toasty a šálek s horkým čajem, ze kterého se ještě kouřilo.
„Jsem vzhůru, mami.“ Houkla a prohrábla si vlasy tak, aby je dostala z obličeje. „Za deset minut vyrážíme,“ odpověděla jí na to žena, která měla stejně rudé vlasy, jako její dcera. „Jo,“odvětila Andrea a vrátila se do svého pokoje, kde si spěšně převlékla medvídkové pyžamo za pohodlné kalhoty a triko s dlouhým rukávem, který umě zakrýval vypálenou jizvu ve tvaru podivného ptáka na dívčině zápěstí – podle její matky památka na nešťastnou nehodu s žehličkou, když byla dívka ještě malá. „A nezapomeň použít zrcadlo, zase vypadáš hrozně!“ ozvalo se ještě z kuchyně, ale to už Andrea jen protočila oči vsloup a stáhla si neposedné vlasy skřipcem.
* * *
Za půl hodiny už seděla Andrea ve škole, čekala na zvonění a tupě koukala na fotografii prezidenta, která visela na zdi. Nikdy tuhle šaškárnu nepochopila. Z přemýšlení jí vytrhla až rána do zad. „Eeeeegh!“ Andrea se div nerozplácla na lavici před sebou, ale za ní se ozval pisklavý smích od její dobré kamarádky Saši. „Co blbneš?“ obořila se na ní Andrea, ale Saša jen pokrčila rameny. „Přišlo mi, že se do toho dědy brzo zamiluješ, tak jsem tě chtěla zachránit, znáš mě!“ Obě se zasmály, ale bylo to spíše ‚aby se neřeklo‘. „Pojedeš večer na to pálení čarodějnic?“ vyzvídala Saša, ale Andrea se zatvářila výmluvně. „Máma nerada vidí, když se motám kolem ohně. Víš, jak to dopadlo, když jsem byla malá…“ „Pane bože! Podívej se na sebe, už ti není pět ani patnáct! Snad nejsi úplně blbá, abys šahala na žehličky, skákala do ohně a nechala se rožnit!“ Saša vypadala najednou přísně a ta podivně éterická bytost, kterou jemná blondýnka byla, byla náhle pryč. „no jo, dobře, tak na chvíli,“ připustila Andrea a znovu začala zamyšleně pozorovat zeď, tentokrát o kousek dál, kde visely počmárané mapy světa.
* * *
Večer bylo živo, kolem vatry se to hemžilo lidmi, kteří popíjeli pivo z plastových kelímků a bavili se o nesmyslech, které nebyly ani vtipné, ani zajímavé.
Dívky právě procházeli kolem jednoho z menších ohňů, přes který přeskakovalo několik spolužáků, a pokaždé se děsně smáli, když jiskřička někomu propálila kalhoty, nebo přistála na ruce.
„A hele, šprtky!“ uslyšely vedle sebe hlas Toma, který neměl většinou na práci nic jiného, než se posmívat lidem. „O co, že to taky neskočíte!“ Chraplavě se zasmál, pohodil hlavou k plápolajícímu ohni a zavdal si zbytek piva z plastového kelímku. „Bože Tomáši, uklidni se,“ vyjela na něj další dívka, která mohla být o rok mladší než Andrea se Sašou. „Se nedělej,“ sjel jí Tomáš pohledem, „tys to taky ještě neskočila!“ „Nepotřebuju ti nic dokazovat. Jsem tvoje sestra, ne sluha nebo otrok.“ Zpražila ho dívka pohledem. Saša se zamyšleně zahleděla na praskající dřevo uvnitř plamenů. Než si stačila uvědomit, co dělá, rozběhla se a hladce oheň přeskočila. Jakmile opět stála nohama na zemi, otočila se na patě, ušklíbla se a mávla na Andreu. „Nic to není, pojď taky!“
Andrea si nebyla jistá. Oheň jí na jednu stranu nepopsatelně přitahoval, ale na druhou věděla, že by to dělat neměla. Před očima jí probleskl sen, kdy se vznáší nad lesem, který zničil požár a přes záda jí přejel mráz.
„No tak, pojď!“ Povzbuzovala jí Saša a zářivě se smála na všechny strany, jako kdyby právě napsala nejtěžší písemku na světě s výborným výsledkem. Andrea zavřela oči. Nadechla se, vydechla. Plameny jí vábily, lákaly. Rozběhla se, a když už byla skoro u ohně, najednou zakopla. Tomáš jí nastavil nohu, přes kterou přeletěla a vpadla přímo do plamenů. Slyšela jen jeho opilecký smích a viděla přibližující se oheň.
Oheň se prudce rozhořel, ale Andreu nepálil. Slyšela kolem sebe vyděšené výkřiky spolužáků i naprosto neznámých lidí, ale nevnímala je. Cítila, jak její tělo velmi rychle pohlcují plameny, které ale nepřicházely zvenku, ale z jejího nitra.
Vdechla horský vzduch a cítila, jak se všechno mění… Jak se ona sama mění.
Na noční obloze svítily hvězdy, které shlížely na zem. Hořící hrabice a na fénixe, který právě z jedné z nich vyletěl. Vydal teskný tón, mávl křídly a vznesl se k nim – ke hvězdám.
Marjorie seděla ve starém křesle, usrkávala horký čaj z porcelánového šálku a myšlenkami byla jinde. Vzpomínkami zabloudila do vzdálené historie.
Ten rok jsme slavili Štědrý den v Londýně. Já a Jared. Bylo to čerstvě po svatbě, bydleli jsme v malém bytě kousek od Hyde parku. Naše bystrozorská práce nám nedávala tolik volného času na vánoční nákupy jako jiné povolání, a tak jsme sháněli vánoční dárky na poslední chvíli. Pracovali jsme tehdá v mudlovském přestrojení, takže nepřicházelo v úvahu, abychom pro své mudlovské přátele nakoupili dárky na Příčné ulici. Jen co obchody otevřely, vyrazili jsme do centra Londýna na Oxford street, aby se nám podařilo koupit alespoň nějaké dárky, než půjdeme na štědrovečerní večeři, na kterou jsme byli pozváni. Ten den sněžilo a dodnes si pamatuju, jak se mi po hodině promáčely boty a já půlku nákupů mrzla. Jared objevil v jednom zlatnictví nádherný přívěsek posázený diamanty. Ta záře, ta nádhera. Byla jsem šťastná, krásnější dárek snad nemohl ani vybrat.
Marjorie se bezmyšlenkovitě dotkla přívěsku na krku, který i po letech neztrácel na své kráse, ačkoli pár diamantů už za ta léta ztratil. Ze vzpomínání ji vytrhnul až hlasitý dětský smích, který sem doléhal z vedlejšího domu. Vyrušena ze svého rozjímání, dopila studený čaj a šla postavit na další. I když mohla kouzlit, za ta léta v mudlovském přestrojení si zvykla chovat se jako mudla. To bylo pro její povolání klíčové. Nikdy nevypadnout z role. S novým hrnkem čaje se posadila zpátky do starého křesla a z blízkého šuplíku vytáhla staré fotoalbum, jehož rohy už byly notně zohýbané. Za ta léta listovala albem tolikrát. Co jiného také mohla dělat? Nic jiného už jí v životě nezbylo.
Otevřela album na první stránce. Uprostřed byla fotka skupinky lidí, kterým nemohlo být víc jak dvacet. Sebe našla okamžitě. Uprostřed fotky stála dívka s rudými vlasy, které zdědila po mamince, že se jen tak přehlédnout nedaly. A vedle ní stál Jared. Bezstarostný mladík s úsměvem, kterému nešlo odolat. V té době spolu však ještě nechodili. Byla to fotka, kterou pořídili krátce po zapsání do bystrozorského kurzu. Nostalgicky se snažila vybavit jména a životní příběhy jednotlivých mladých lidí. Pocházeli z celého světa, různé národnosti, různé rodiny, odlišné životní příběhy. Jedno měli všichni společné. Krom Marjorie byli všichni po smrti. Nejmlhavější vzpomínky měla na blonďatého chlapce tísnícíseho na levém okraji. Trevor se jmenoval. Stal se obětí nezdařeného pokusu a nepřežil ani konec kurzu.
Konec kurzu jsme oslavili všichni společně. Ačkoli jsme si slibovali, že zůstanou navždy v kontaktu, nestalo se tak. Umístili nás do celého světa, byli jsme elita, ti nejlepší z nejlepších. Já a Jared jsme zůstali v Anglii a začali jsme pracovat v přestrojení v Londýně. Tak dlouho jsme hráli pár, až se z nás jeden stal. To byly krásné časy.
Chvíli listovala fotoalbem a nad některými fotkami se zastavila déle, některé jen tak přelétla pohledem. V pravém dolním rohu stránky byla fotka před Eifellovou věží . Naklonila se nad fotku, protože už jí oči tolik nesloužily, a na tváři se Marjorie objevil smutek.
Ten den mi zemřela maminka. Náhle, i přes snahu se ji nepodařilo zachránit. Byla jsem v té době služebně v utajení v Paříži a s maminkou jsem se nestačila ani rozloučit. Před její smrtí jsem ji neviděla půl roku. Celý život jsme spolu vycházely dobře. Táta byl přísnější, ale maminka mi kupovala fazolky a čokoládu za každý úspěch, i ten nejmenší. Ten den jsme byli nasazeni s Jaredem do důležité akce, takže jsem musela smutek potlačit, i když na fotce je zblízka stále viditelný. Tehdá jsem se vymluvila na žaludeční nevolnost, a tak si všichni mysleli, že jsem těhotná.
Děti však nikdy neměli. Byli výbornými bystorzory, takže neustále byli přemísťování a pracovali v utajení po celém světě. Paříž, Londýn, New York, … Nebyl to vhodný čas na pořízení dítěte. Listovala dál a začalo přibývat více fotek se starým mužem. Její otec po smrti manželky strádal, dlouho chřadnul a nakonec těžce onemocněl.
Alespoň jsem měla čas se rozloučit. Pohřbili jsme ho do rodinné hrobky, takže se zase setkal s maminkou. Den po pohřbu jsme se s Jaredem rozhodli, že život je nevyzpytatelný a nikdy nevíme, kdy si smrt přijde pro jednoho z nás nebo rovnou pro oba. Naše práce obsahovala nebezpečné situace a riziko tu vždy bylo, ale dokázali jsme ho držet dál od nás. Nebyla to náhoda, pokaždé jsme byli velmi opatrní. Dohodli jsme se, že přijmeme poslední úkol, poté zažádáme o přemístění na ministerstvo na nějakou administrativní pozici.
Zastavila se nad fotkou z New Yorku. Drželi se za ruce na pikniku v Central parku.
Ten den, jsme se rozhodli jít na piknik a probrat plány do budoucna. A těšili jsme se, že až za pár týdnů skončí náš úkol, přesuneme se zpátky do Anglie, pořídíme si dítě a budeme žít, nový, nudný, avšak vysněný život. Holčička se měla jmenovat Charlotta, chlapec by byl James.
Plán nikdy neuskutečnili. Ani ne týden po pikniku se připletli do pouliční přestřelky a Jared byl smrtelně zraněn. Dokonce proti předpisům použila kouzla, bylo však pozdě. Poté nedokázala Marjorie být dlouho na jednom místě. Nadále pracovala v přestrojení a procestovala celý svět. Nebyla už to vysněná práce, utíkala před minulostí, před vzpomínkami, které tolik bolely. Po mnoho let byla bystrozorkou číslo jedna, nejlepší na světě. Když zestárla, byla přemístěna na ministerstvo, kde školila budoucí bystrozory. V září odešla do důchodu a pro Marjorii nastal čas samoty a spousty volného času.
Je čas. Už jsem nad tímto krokem přemýšlela dost dlouho. Celé měsíce jsem srovnávala všechny pro a proti, ale výsledek byl pokaždé stejný. Nic mě tady už nedrží. Rodiče jsou mrtví, můj milovaný muž taky a nemám žádné dobré přátele. To je úděl bystrozora v přestrojení. Většina se po nějakém čase usadí a žije normální život, ale to já nikdy nechtěla. Nebylo s kým.
Pomalu se zvedla a přešla do kuchyně. Tam ze spodní skřínky vyndala vše potřebné. Poslední ingredienci získala před týdnem. Potřebovala popel z čerstvě narozeného fénixe. Ten získala díky známému z ministerstva, který jí tak trochu proti předpisům jednoho půjčil. Pak nebylo, než čekat na ohňový den, který přišel právě před týdnem. Fénixe s díky vrátila a známý se ani neptal, na co fénixe potřebovala. Asi si myslel, že potřebovala společnost. Dva týdny zpátky bylo totiž výročí Jaredovy smrti.
Co bych mu řekla? Že se chystám zkusit něco, co se už hodně dlouho nikdo nepodstoupil? Skoro sebevražedný krok, při kterém se může pokazit tolik věcí? Přemlouval by mě, abych to nedělala. Ale já už jsem stejně rozhodnutá a čím méně lidí do toho bude zapojeno, tím líp. Postup výroby lektvaru jsem přečetla pečlivě tolikrát, že už ho znám i nazpaměť. Sice jsem už to mohla udělat před týdnem, ale chybělo mi ještě několik náležitostí, které jsem musela vyřídit. Převod bytu. Rozdělení majetku a také vysvětlující dopis, který objasní záhadu, se kterou se ministerstvo bude muset zabývat.
Roztopila pod kotlíkem a když lektvar začal pobublávat varem, přidala popel a lektvar se zbarvil do stříbrnobílé, jako barva hvězd. Jak obrazné. Už jen pár okamžiků a pokud je vše provedeno správně, stane se Marjorie strážnou hvězdou. V případě smrti kouzelníka mohou normálně nastat dvě situace. Kouzelník se rozhodne jít dál tam, kam smrt pokračuje. Nebo se může stát duchem a zůstat na světe navěky v duší podobě. Poslední, velmi málo známou možností, je stát se hvězdou. Je to krok velmi odvážný, neboť hvězdy se sice zdají být na obloze pohromadě, ale ve skutečnosti jsou tak vzdáleny a napořád samy. To však byla Marjorie tak jako tak.
Nalila obsah kotlíku do malé lahvičky, tak akorát na několik loků. Lahvičku postavila na stolek a naposled se prošla po bytě. Snad zkontrolovat, jestli jsou zavřená všechna okna, snad se naposledy podívat na svůj pokoj. Zastavila se před zrcadlem, aby naposledy viděla svůj pozemský vzhled. Rudé vlasy už dávno zešedly, obličej pokryly vrásky a z očí vyzařoval jen hluboký smutek.
Už jen pár okamžiků mě dělí od nového začátku. Budu moci střežit noční oblohu a hlídat tak nebeskou klenbu. Kdyby se blížily temné časy, kentauři jistě zvládnou přečíst zprávu vytvořenou námi, strážnými hvězdami.
Zastavila se u tří zapálených svíček a postupně jednu po druhé zfoukla. Zvedla lahvičku ze stolku, posadila se do křesla a zhluboka se nadechla.
Je čas.
Lahvičku vypila na tři loky. Potom, jako by ji přepadl spánek, zavřela oči. Chvíli se nic nedělo a pak z Marjorie vystoupila stříbrná mlha, která prostoupila oknem a začala stoupat výš a výš až ke hvězdám.
Tu noc přibyla na obloze nová hvězda. S nepatrnou rudou září kolem sebe.